close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jelny San Dio

11. března 2007 v 17:51 | Peggy!!! |  Povídky od Vás
Jelny San Dio
Chtěla bych se podělit o zážitek, který je opravdu (z mého pohledu) neobvyklý. Moje jméno je Lenka a se svolením mé kamarádky Jany píšu tenhle příběh. Protože to stojí za slyšení! Jednoho dne mě Jana dala dopis, který jsem měla doručit její stájové trenérce. Doručila jsem ho, ale stejnak se stalo to, co se stalo. Tento příběh píšu s jejím svolením a z toho pohledu, jako kdybych já byla ona. Takže, Jana vypravuje:
Myslela jsem si, že se mě něco takového nemůže nikdy stát a že se o takových věcech píší jenom příběhy, ale asi jsem se mýlila. Takže, začalo to asi v dubnu minulého roku. Koně jsem milovala již od mala a měla je ráda i moje setra, které je už přes 20, ale mě ani jí nechtěli rodiče podporovat. Když se o koně začala zajímat ona, neměli na to peníze. Když jsem se začala zajímat já a chtěla jsem začít jezdit, rodiče říkali, že bych u toho jako u většiny věcí nevydržela a nechtěli mě ježdění platit. Tak jsem za pracovní pomoc začala jezdit v jedné blízké stáji. Do stáje jsem chodila hodinu ráno před školou (od 6 do 7 hodin) a tři hodiny po škole (od 14 do 17). Ráno jsem kydala hnůj a krmila. Hodně jsem se toho naučila, to ano, ale byla to těžká práce. Po škole jsem dvě hodiny taky pracovala, kydala, krmila, zametala rozlehlé stáje, čistila postroje, sedlovnu a klubovnu, pomáhala na jízdárně a s výcvikem (to mě moc bavilo) a s koňmi obecně. Pak jsem mohla hodinu jezdit. V 16:00 hodin jsem dokončila co jsem měla rozděláné a sedla jsem na úžasného koně, hanoverského teplokrevníka jménem Jelny san Dio. Učila jsem se jezdit a brzy jsem s ním skákala parkur ST a občas jsem se snažila i T. Byl to úžasný kůň!!!!! Asi před dvěma měsíci jsem dostala chřipku. Ne takovou tu co polovinu předvádíte a polovinou jste nemocní. Tu opravdovou spojenou s astmatem. Měla jsem strašný kašel, téměř jsem se dusila a byla jsem závislá na prášcích. Brala jsem paralen a mukosolvan a nevím co ještě. Doktor řekl, že nesmím jezdit, dokud se nevyléčím. Nemohla jsem za to. Hrozně se mi po Jelnym stýskalo a chtěla jsem ho zase vidět. Po jedné kamarádce, která tuto zprávu vyřídila, jsem mé trenérce poslala dopis, ve kterém jsem psala, že jsem nemocná a nemůžu do stáje docházet. Hrozně jsem se těšila, až zase ráno budu vstávat v pět a až sednu na raní autobus ke stáji. Po téměř třech týdnech, jsem nemoc jakš takš vyležela. Byla jsem celá hr a hned ráno jsem se zase hnala na šestou do stáje. Těšila jsem se dokonce, jak budu kydat hnůj a míchat nepřehledné směsy zrní a otrub. Mýlila jsem se. Jen jsem vběhla do areálu, uviděla jsem, jak jedna holka kterou jsem znala ze školy jezdí na jízdárně s Jelnym. Přiběhla jsem k ní a já blbá jsem jí děkovala, že Jelnyho jezdila když jsem byla nemocná. Jelnyho jsem totiž měla v péči a byl přidělený jako stájový kůň mě. Ta holka se jmenovala Adéla. Vyplázla na mě jazyk a vrazila do Jelnyho až surově ostruhy, švihla ho bičíkem a cválala na překážku která byla minimálně TT. Jelny se bál, ale šel na ní a odrazil se. Chtěl jí překonat, ale byla na něj moc vysoká. Jelny v kohoutku měří 155 cm a ta překážka byla vyšší než on v kohoutku. Byla na něj moc velká. Srazil horní břevno a nudržel rovnováhu. Spadl i s Adélou a surově si rozrazil o panel co držel břevna spěnku. Vykřikla jsem a běžela k nim, ale Adéla mě švihla bičíkem a já jsem raději překvapeně uskočila. Zavolali veterináře a ten Jelnyho ošetřil a nakonec se s toho vyhrabal bez trvalých následků. Ale já jsem byla vyloučena ze stáje s tím, že za to všechno můžu já. Že prý Jelny nebyl v kondici a já jsem mu nezaručila pořádný výcvik. Adéla na něm jezdí dál. Jendou, bylo to asi pře dvěma týdny, se mi tak strašně stýskalo, že jsem stáj prostě musela navštívit. Chtěli mě vyhodit, ale já jsem Jelnyho prostě musela vidět. Tajně jsem přišla přes les k pastvě a pozorovala jsem výběh. Byli tam jen dva stájoví koně Hrom a Kabrňák. Tak jsem se odvážila do stáje. V jeho stájí stál jakýsi kůň Alfred de Morne. A jako na zavolanou okolo šla Adéla. Jak mě uviděla, šahala po bičíku, ale já jsem se jen zeptala, kde je Jelny. Adéla řekla, že ho prodali protože prý už nebude moc téčka skákat, že ten úraz nakonec nějaké trvalé následky měl a tak se ho zbavili. Dlouho jsem po něm pátrala a pak jsem na internetu našla jeho webovou stránku. Kontaktovala jsem majitelku, jednu sympatickou jedenáctiletou holku ze západu Čech a zeptala jsem se jí, jestli náhodou není Jelny na prodej. Nebyl, ale prodala mi ho. Sestra sehnala práci na burze a chtěla si splnit svůj dětský sen, mít vlastního koně. Poněvadž nevydělává málo, rozhodla se, že ho koupí. stál 200,000 Kč, ale ona na něj měla. U našeho domu postavila malou stáj a já ji učila jezdit. Byla jsem spoluvlastnice. Teď se mi hodily ty hodiny kydání a míchání krmných směsí, Jelny byl jen náš a nemohla na něm jezdit žádná hnusná Adéla, která ho jen mlátila bičíkem a vrážela mu šporny! Už nikdy! A teď, ti Jelny chci poděkovat za to, co jsi mě naučil. Sice už asi nikdy nebudeš závodit, ale navždy budeš můj skvělý kamarád!

P.S. Jestli bude číst tyhle stránky číst jistá Adéla Korpanicová, vzkazuju jí, ať si trhne nohou!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Udělej "Click" ať vím, že jsi tu byl/a...

Click

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama